V březnu 1987 se Atlantik proměnil v dějiště jedné z nejnapínavějších ponorkových operací celé studené války. Sovětské námořnictvo vyslalo pět moderních jaderných ponorek třídy Victor III k americkému pobřeží, aby prověřilo schopnosti NATO.
Britské a americké síly rozpoutaly masivní hon na sovětské ponorky, do kterého se zapojily útočné ponorky, hladinové lodě i hlídkové letouny Nimrod. Dodnes se vedou spory, zda se podařilo odhalit všech pět sovětských strojů.
Německé dědictví a boj pod hladinou o dominanci v oceánech
Po roce 1945 čerpaly obě supervelmoci z technologického dědictví nacistického Německa. Sovětský svaz se pustil do obří sériové výroby ponorek, zatímco Spojené státy vsadily na menší počet, ale kvalitativně špičkových plavidel.
Americké útočné ponorky byly po většinu studené války tišší a disponovaly výrazně lepší sonarovou technikou. Sovětské konstrukce byly naopak rychlé, často schopné hlubšího ponoru a díky vysoké automatizaci představovaly nebezpečné protivníky. S příchodem tříd Sierra a Victor III se však Moskva začala přibližovat Spojeným státům i v oblasti akustické nenápadnosti.
Operace Atrina: Pět Victorů míří k USA
V březnu 1987 vyplulo pět ponorek Projektu 671RTM Ščuka, na Západě známých jako Victor III, ze severních základen směrem do Atlantiku. Jejich úkolem bylo proniknout co nejblíže k východnímu pobřeží Spojených států a současně prověřit, zda se dokážou vymanit ze sledování aliančních sil, konkrétně systému SOSUS. Všechny ponorky patřily k 33. ponorkové divizi Poljarnyj. Důvod pro tuto volbu byl jednoduchý. Jednotka disponovala nejmodernějšími ponorkami a její personál měl zkušenosti s dlouhými oceánskými plavbami v drsných arktických podmínkách. Znak divize, bílý medvěd drtící nepřátelskou ponorku ve svých drápech, mluvil sám za sebe.
Sověti navíc chtěli ověřit hypotézu, že se americké balistické ponorky ukrývají v oblasti Sargasového moře, odkud by mohly v případě války provést odvetný jaderný úder.
Když pětice moderních sovětských jaderných ponorek zmizela z aliančních senzorů, v NATO zavládl poplach. Do pátrání byly nasazeny americké útočné ponorky, lodě Royal Navy a ve vzduchu operovaly britské Nimrody i americké P-3 Oriony. Na moři byly celkem 4 letadlové lodě NATO, z toho jedna britská a 3 americké.
Záhada páté ponorky
Právě zde se zrodila legenda, která dala celé operaci téměř filmový rozměr. Západní zdroje tvrdí, že během několika dní byly lokalizovány čtyři z pěti sovětských plavidel. Největší spor se vede o pátý Victor III. Britové dlouhodobě tvrdí, že jej nakonec sledovala ponorka třídy Trafalgar v extrémně malé vzdálenosti. Ruské zdroje naopak hovoří o tom, že poslední stroj zůstal po celou dobu neodhalen. Právě tato nejasnost dává operaci Atrina její téměř legendární status (ze sovětského a ruského pohledu). Byl to skutečný Hon na Rudý říjen, který se odehrál několik let před uvedením slavného filmu s Seanem Connerym v roli kapitána Ramiuse.
Poslední velký úspěch sovětského loďstva
Na konci 80. let disponoval Sovětský svaz obrovským počtem ponorek, ale jen menší část odpovídala nejmodernějším standardům. Právě tyto nejnovější ponorky představovaly pro NATO mimořádně vážnou hrozbu.
Atrina byla vrcholem sovětské podmořské strategie. Krátce nato se však začal rozpadat celý sovětský systém a s ním i ambice držet krok s technologickou převahou amerického námořnictva. Přesto operace Atrina má téměř legendární status na ruských propagandistických webech jako například Topwar.ru.
Malá bitva o Atlantik admirála Černavina
Téměř každý ruský popis událostí za poslední tři desetiletí se vyvinul z článků publikovaných admirálem Vladimirem Černavinem, který byl vrchním velitelem sovětského námořnictva v letech 1985-1991 a později prvním velitelem námořnictva Ruské federace. „Úspěch“ operace Atrina, kterou Černavin popsal jako „malou bitvu o Atlantik“, ho měl ukázat jako důstojného nástupce admirála Sergeje Gorškova, muže zodpovědného za kvantitativní a kvalitativní budování sovětské flotily v 60. až 80. letech 20. století.
Operace Aport byla první
Atrina navazovala na operaci Aport, která probíhala od května do července 1985, a do které se zapojilo pět nebo šest sovětských ponorek operujících v západním Atlantiku. Černavin a viceadmirál Anatolij Ševčenko, hlavní plánovač obou operací, byli ve svých popisech cílů operace Aport konzistentní. Zaprvé měly ponorky Viktor I, II a III určit hlídkové oblasti a sledovat americké ponorky s balistickými raketami (SSBN) mezi Grand Banks (Newfoundland) a Bermudami. Zadruhé měly ponorky ve spolupráci s hladinovými loděmi a námořními hlídkovými letouny Tu-142M studovat taktiku amerických letounů P-3.
Ševčenko, v té době kapitán 1. hodnosti, koordinoval ponorky, hladinové lodě a letadla z paluby námořní průzkumné lodi Kolgujev. Operace se účastnila i nejmodernější sovětská loď pro sběr zpravodajských dat Lira. I tato operace byla podle Sovětů absolutním úspěchem, kdy prý Američané nebyli schopni jejich ponorky ani v tomto případě vůbec sledovat.
Zdroj: The War Horse, GALE, US Naval Institute
Autor/Licence fotografie: Ponorka Victor III, Public Domain